Žlutá rakev - Žlutá rakev

Připadala si tam jaksi nepatřičně.
Byl letní den a sluneční paprsky odrážející se od náhrobních kamenů nepříjemně pálily do očí. Ptáci zpívali veselé melodie, z dálky byly slyšet radostné dětské výkřiky.
Bylo jí horko. Černé smuteční šaty se jí lepily na kůži.
Stála na hřbitově spolu s dalšími pozůstalými, ale připadalo jí, že je tam sama. Sama v jiném světě.
„Lenko," vytrhl ji z myšlenek otcův hlas „už přicházejí."
Rozhlédla se a spatřila několik mužů nesoucích rakev. Žlutou rakev.
„Tati?" zeptala se rozčileně, „proč je ta rakev žlutá? Není to zneuctění maminčiny památky?"
Otec ji vzal kolem ramen.
„Kdybys zemřela, chtěla by ses stále dívat do černa? Myslím, že tvá matka měla hezký život, tak si zaslouží veselejší barvu. Podívej," rozepnul si černé sako a odhalil žlutou kravatu.
„Tati!" polekala se, „rychle to schovej! Co si lidé pomyslí?"
„Lidé? Jsme tu přece kvůli mamince. A ta by nás nechtěla vidět smutné. Takže se usměj. Smutek ti nesluší a není k ničemu dobrý."
Lenka náhle pocítila změnu ve své náladě. Najednou ji žlutá rakev připadala velmi legrační.
„A tati? Budu moci mít ještě ostřejší odstín žluté, až umřu?“

||

Žlutá rakev